Začněme třetí pokračování o knize Richarda Floridy The Rise of the Creative Class malým myšlenkovým experimentem. Představme si typického člověka z roku 1900 a přenesme ho v čase do roku 1950. Pak vezměme typického člověka z poloviny 20. století a přenesme ho do současnosti. Pro kterého z nich by to byla větší změna?
Na první pohled je odpověď zřejmá. Osoba z konce 19. století bude ohromena světem plným technologických zázraků. Místo koňského spřežení uvidí silnice a dálnice s auty a autobusy. Nad hlavou pak létající stroje, se kterými cesty na druhý kontinent trvají místo dnů jen hodiny. Doma najde náš cestovatel v čase divná zařízení fungující na elektřinu – rádio, televizi, ledničku a pračku. Nákup v supermarketu, zmrazená zelenina, léčba pilulkami a injekcemi jsou dalšími novinkami, které nikdy nezažil. Dramatická novost fyzického okolí a rychlost i výkon každodenně používaných přístrojů by ho hluboce dezorientovala.
Naproti tomu člověk ze začátku 50. let by měl jen malé potíže s navigací fyzickým terénem dneška. Ačkoli rádi považujeme naši současnost za éru technologických vymožeností bez hranic, náš druhý cestovatel v čase by si nepřipadal v našem světě až tak ztracený. Stále by k cestě do práce používal auto. Kdyby jel vlakem nebo letěl letadlem, pravděpodobně by nádraží a letiště našel na stejných místech. Žil by v podobném domě a díval se na podobně fungující televizi, na níž by dokonce možná naladil i typy pořadů, které si pamatuje. Věděl by jak, a nebo by se rychle naučil, ovládat většinu přístrojů v domácnosti. Jen s několika výjimkami jako je PC, Internet, CD/DVD přehrávač, bankomat a mobilní telefon, by byl obeznámen se současnými technologiemi a ještě by se možná divil, kde jsou všichni ti roboti a proč se běžně nelétá do vesmíru.
Ale čím déle by oba setrvali ve svých nových domovech, tím více by na ně dolehly méně viditelné změny, které souvisejí se změnami společenských norem i hodnot a způsobů, jak lidé žijí a pracují. A ve smyslu přizpůsobení se sociálním strukturám a rytmu každodenního života by se náš druhý cestovatel v čase cítil mnohem více dezorientován.
Náš první cestovatel by velké změny nepocítil. Kdyby pracoval v továrně, setkal by se s podobnou dělbou práce a s podobným systémem hierarchické kontroly, na jaké byl zvyklý. Kdyby pracoval v kanceláři, našel by podobnou byrokracii a pracovní dobu od rána do pozdního odpoledne. Nosil by oblek a kravatu a jeho kolegové v práci by byli běloši, na místě sekretářek bělošky. Jako mladý by se oženil, měl děti a pravděpodobně po celý život by zůstal se stejným životním partnerem a u stejného zaměstnavatele. Způsob trávení volného času by se příliš nelišil od doby před 50 lety. Životní tempo by určovaly normy a hodnoty struktur, kde by byl organizován (práce, církev, klub).
Na našeho druhého cestovatele by však dopadly zásadní sociální a kulturní změny probíhající posledních 50 let. V práci by se setkal s novými pravidly, způsobem oblékání a s novou pracovní dobou. Ženy a příslušníky různých ras by našel na manažerských pozicích. Individualita a sebevyjádření by se cenily více než konformita k normám organizace. A přesto by se mu někteří kolegové mohli zdát puritánští vzhledem k reakcím na jeho vtipy, kouření a stravovací návyky. Často by trpěl pocitem, že vlastně neví, jak se chovat. Na ulici by potkával etnicky smíšené skupiny a páry různých ras nebo stejného pohlaví. Někteří by byli oblečeni a nebo se pohybovali tak divným způsobem, že by pro to nenašel vysvětlení. Lidé v jeho okolí by skoro nikdy nepracovali v době, kdy by to předpokládal. Šokovalo by ho, jaký důraz kladou na kariéru a přitom jak často mění zaměstnání.
Tento cestovatel by se nemusel tolik přizpůsobit technologickým změnám, nicméně zažil by mnohem hlubší změnu životního stylu a pohledu na svět. Ocitl by se v čase, kdy jeho starý řád už neplatí a kdy neustálá změna a nejistota jsou normou běžného života.