Žijeme pod diktátem procent. Televizní program zničila čísla sledovanosti. Dávají už jen věci, které se obrací k tomu nejnižšímu společnému jmenovateli. Dívá se na to pětina společnosti, ale těm manažerům to stačí. Když dostanou milion lidí k obrazovce, mají splněno.
Ovládá nás politická korektnost a opatrnost. Lidé se zdráhají říkat veřejně svoje názory, novináři se bojí o podstatných věcech napsat. Média se snaží vystříhat, aby se nezapletla do průšvihu a nepřišla o inzerci. Není divné, že neumíme nakládat se svobodou dvacet let od listopadu?
Historici nás učí, že každá doba je nejzajímavější, když se rodí a je prosycená avantgardou – tedy pokud se zrovna nepopravuje. V 90. letech byla společnost otevřená a prostupná, dokud se neetablovaly jednotlivé vrstvy. Ten čas přál lidem, kteří mohou svobodně vyrašit uprostřed nějaké pukliny mezi ledy. Potom se vše uzavře a zakonzervuje. Proklouznout skrze jejich hierarchii můžete pouze za předpokladu, že dodržujete nepsaná pravidla jednotlivých kast. Držíte basu i za cenu popření sama sebe. Takhle vypadá úspěšný střední řídicí management zaběhnuté moci.
Provinční uvažování převzala i nová elita. Málokterý zadavatel řekne: dělejte to, jak to vidíte. Chtějí jen kopie toho, co někde v zahraničí zahlídli. Vývojová oddělení jednotlivých televizí by se v podstatě měla jmenovat „kopírovací“. Kreativita v hlavních médiích je ve skutečnosti opičení se…
Jen televizí a médií? Chtělo by se dodat.
Z rozhovoru Michala Procházky s režisérem Robertem Sedláčkem, který natočil Muže v říji nebo Rodina základ státu – film o současnosti bez ironického odstupu, který vám z paměti hned tak nezmizí.