Znáte film Volný pád? Tento text Miroslava Balaštíka je pro mě nejtrefnější analýzou krize demokracie z poslední doby. Znepokojivou otázkou je, kolik lidí kolem už vystoupilo z auta nebo se k tomu chystá.
„Zvolení zástupci mají totiž čím dál omezenější možnosti o něčem rozhodovat, a vykonávat tak vůli těch, kteří jim dali hlas. Podílí se na tom jednak vnitřní nastavení systému, kdy mandatorní výdaje státního rozpočtu neumožňují vládě disponovat s více než 25 % prostředků a přebujelá byrokracie paralyzuje jakoukoliv změnu složitou provázaností vyhlášek a zákonů, přičemž doba potřebná k jejich reformě výrazně přesahuje čtyřleté volební cykly.“
„Rozhodování vlády zvolené v rámci státu omezují nadnárodní struktury Evropské unie a nadnárodní ekonomické koncerny, vůči nimž je státní správa bezmocná. Ze všech těchto důvodů se výkon moci stává problematickým a my nejsme schopní rozpoznat, co naše životy ovlivňuje, natož abychom měli pocit, že na to sami můžeme mít jakýkoliv vliv.“
„Ve světě se přestáváme orientovat pomocí faktů. Fyzickou existenci považujeme za natolik samozřejmou a zajištěnou, že fakta obecně hrají v našem rozhodování stále menší roli. Současně jsme zaplaveni enormním množstvím informací, s nimiž jsme nuceni se vyrovnávat, aniž bychom je byli s to ověřit. Důležitějšími než fakta se tudíž jeví postoje, které umí informace třídit a vyhodnocovat apriorně. A tím také zjednodušovat stále komplikovanější svět.
V tom však spočívá nebezpečí. Zatímco fakta jsou otevřena interpretaci a na jejich významu se musíme stále domlouvat, postoje nás … začleňují do skupin podobně smýšlejících, což nás utvrzuje v jejich správnosti a vede k jejich radikalizaci. Současně pak také ztrácíme ochotu konfrontovat se s fakty, které naše postoje nějak problematizují, a máme naopak tendenci povyšovat svůj přístup k životu na obecně závaznou normu. Jiný názor považujeme bezmála za útok na naši osobní integritu. Nesnášenlivost, která se tím uvolňuje, narušuje společenský konsenzus, vede k odmítání minorit, alternativních přístupů k životu a k budování obrazu nepřítele.“
Nárazem do stropu je „poznání, že svoboda, spravedlnost a blahobyt mají v demokratickém systému své hranice. Zjištění, že bohatství už nebude o mnoho větší, že svoboda bude naopak už jenom menší, protože nad ní převáží bezpečnost a kontrola, a spravedlnost bude ve spleti zákonů stále obtížněji vymahatelná a bude méně a méně korespondovat s mravností. Právě nedůvěra v perspektivu, která se v tomto směru před námi otevírá, pak zvyšuje i onen pocit životního diskomfortu.“