… Víru, že ideály v tomto státě mají ještě nějakou cenu, naději, že to tu ještě někdy bude vypadat tak, abych se za to nemusel stydět. Vlajka není symbolem stavu, ale právě naděje a víry. A ztratí-li člověk víru a naději, zbude jen prázdný symbol, kterým mávají opravdu pouze naivkové. My, realisté, jsme ji už dávno ve svém podvědomí spustili na půl žerdi. Jako na funuse… /Z Posledního slova Josefa Klímy v sobotních Lidovkách/

Tvrdá slova moudrého muže, který sám po léta vracel naději a víru stovkám oklamaných, trpících a zahořklých. Možná byl pro ně svým způsobem nositel vlajky. Chce tím vyprovokovat k reakci ty zmiňované podivínské excentriky mezi námi, kteří jsou natolik hrdi na svou příslušnost ke švejkovskému státu, že si kdykoli na své obydlí státní vlajku pověsí?

Jasně, že nejde jen o ten symbol. Češi si na patos moc nepotrpí. Spíš se ptám sám sebe, zda ještě očekávám od našich politiků, že budou lidem dávat víru a naději svým příkladem nebo svými vizemi. A těžko se mi to představuje, když pod vlajkou Pravda vítězí úřaduje prezident, který varuje před přílišným moralizováním a NGOismem a za erozi vlády komunistů oceňuje spíše pasivitu šedé zóny než zásadové postoje disidentů.

V tom je ale možná jádro pudla. V současném režimu naštěstí nemusíme tolik spoléhat na vrcholné politiky. Víru, naději a příslušnost k vlajce si můžeme předávat především mezi těmi, kteří se v anglosaském světě někdy označují jako friends, fools and family.