Také jste si stáhli z Internetu český překlad Kunderovy Totožnosti? Na ruském serveru lze stále najít PDF soubor, ale weblog na Bloggeru již Google odstranil. Byla u něj zajímavá diskuse, která mne donutila poctivě přemýšlet o argumentech obou stran. Jak je známo, jeho poslední knihy vycházejí ve Francii, českým překladům se brání.

Jedná se nesporně o porušení autorských práv. Tak jako když si někdo vypálí pirátské CD. Ale slovy Esther Dyson se ptám – je to správné a morální? Tady už tak jednoznačná odpověď není. Je to pochopitelný důsledek situace, která se může brzy opakovat s jinými aktéry.

Obecný princip je jednoduchý. Vznikne dílo (kniha, píseň, film), o které je velký zájem. Autor nemá na jinou jazykovou verzi čas nebo ji z jakýchkoli důvodů nechce umožnit. Některý z fanoušků, který chce přispět k popularizaci díla ve své zemi (nebo jen reaguje na již vyvolaný, ale neuspokojený, zájem), obětuje svůj čas a nezištně jej přeloží a na nekomerčním základě zpřístupní v určité komunitě. Řekněme, že jeho schopnosti jsou dostačující na to, aby vznikl kvalitní překlad, i když autor může mít svoje výhrady.

Až k tomu zpřístupnění je po právní stránce vše v pořádku (kolik lidí si překládá např. zhudebněné texty „pro osobní potřebu„?). Jde však o tu velikost komunity. S Internetem na její velikosti a geografickém rozložení skoro nezáleží. Může dát překlad přečíst manželce či partnerovi nebo už tím porušuje zákon? Co dalším členům rodiny? V okruhu blízkých přátel (někteří mohou žít fyzicky daleko)? A vzdálenějších přátel (někteří bydlí za rohem)? Kde je hranice?

Příznačné na tomto případu je, že řada lidí v diskusi tvrdila (a já jim to věřím a řadím se k nim), že by ráda za oficiální překlad zaplatila. Jde jen o to, že někdo musí zorganizovat výběr a distribuci poplatků od uživatelů díla k autorovi. Je to jen jiný obchodní model, než na jaký jsou všechny strany zvyklé. Kdo se ho ujme? Autor, vydavatelská společnost nebo organizovaná skupina fanoušků?

Ve stejných dnech, kdy se objevil anonymní překlad Totožnosti, ohlašuje Nohavica vydání nového DVD bez pomoci hudebních vydavatelství. Trh si již před tím otestoval, když začátkem roku poskytl na svém webu zdarma ke stažení album Pražská pálená sestavené z MP3 skladeb nahraných na koncertech. Zatím se takto dostalo ke 200 tisíc posluchačů.

Nohavica tímto ušetří minimálně 50 % tržeb, které by musel nechat vydavatelství za reklamu, distribuci, uskladnění a zaknihování, a – co není zanedbatelné – to mu také umožní udržet cenu pro koncové zákazníky na rozumné výši (komplet DVD a CD se dá objednat za 350 Kč). Jsem zvědav, zda si komerční rádia dovolí držet basu s vydavatelskými domy a nezařadit mezi ty omílané odrhovačky, které selektory pouští každý den do éteru, také širokým publikem oblíbeného Nohavicu. V jeho případě pochybuji. Snad by to mohlo přinést blýskání na časy, kdy hudební dramaturgové najdou více odvahy, aby se vzepřeli diktátu nahrávacích společností a stále stejnou nabídkou masírované poptávky.

Hudební vydavatelství si zřejmě nevědí s Internetem rady. Zpráva, že Americká asociace nahrávacích společností (RIAA) se snaží přenést odpovědnost za šíření pirátských nahrávek na poskytovatele připojení, se zdá být v dnešní době neuvěřitelnou. Nelze to hodnotit jinak než jako trapný výkřik umírajícího dinosaura, který nedokáže přizpůsobit svůj obchodní model a používané technologie novým podmínkám. Je to právě on, kdo směšně vysokými cenami za unifikované kopie balíčkovaných skladeb a přízemní vydavatelskou politikou zabíjí hudbu.