Tato krize nás učí, že globalizace je dobrý sluha, ale zlý pán. Proto očekávám větší důraz na soběstačnost ve strategických odvětvích (např. potravinářství, energetika, zdravotnictví) a méně spoléhání se na just in time logistiku. Stát bude muset redukovat svůj zbytnělý aparát a ukončit dotace politickým neziskovkám a ideologickým projektům, jako jsou různé genderové audity nebo školení o diverzitě a fake news.

Vyšší nezaměstnanost přinese více zkrácených úvazků a tudíž potřebu práce pro více zaměstnavatelů, resp. zákazníků, někdy i fyzicky dost vzdálených. Kde to bude možné, zvýší se podíl práce na dálku, a i v práci “na blízko“ se budou častěji využívat dočasné projektové struktury umožňující řídit práci/dodávku pod jednou značkou. Bude se muset šetřit na všech frontách a ptát se po smyslu a účelu toho, co děláme.

To podstatnější bude uvědomit si zranitelnost naší civilizace. Už příliš dlouho žijeme na dluh (a obávám se, že ECB teď ještě víc roztočí spirálu), až příliš utrácíme za „nice to have“ hračky, přičemž málo podporujeme to nejzákladnější pro fungování společnosti — kontinuitu s předchozími a budoucími generacemi, vlastenectví, rodinnou pospolitost, vytváření rezerv na horší časy, význam hranic včetně těch pro sobecký individualismus.

Nastává čas přiznat si vlastní limity a neschopnost poroučet větru dešti. Éra nekonečného blahobytu a bezstarostného užívání si na dluh je u konce. Odvykání od dopingových drog bude trochu bolet, ale chovám naději, že to může být restart k lepšímu.