Lidé nespokojení a lidé s jiným názorem jsou označování za dezoláty a ti, u kterých by to působilo například vzhledem k jejich vysokým akademickým titulům nebo úctyhodné životní dráze jako pěst na oko, zase za agenty cizích mocností nebo chcimíry. Je to podobné, když ne přímo stejné, jako když dříve Rudé Právo psalo o „ztroskotancích a samozvancích“.
O co nám tenkrát nejvíce šlo? Mají oba významné dny něco společného? Myslím, že ano. To hlavní bylo získání nezávislosti a svobody pořádat demokratické volby, v nichž rozhoduje většina všech občanů, nikoli „avantgarda“ předem vyvolených. Právo rozhodovat si o svých věcech sami, bez poručníkování jiného státu.
Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou.
Nejtěžší břemeno je obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.
Nejdříve mě zaujal moment, když historik Jiří Hanuš a socioložka Dana Hamplová nesouhlasili s Tomášem Halíkem, že obrana křesťanských hodnot před vnějším nebezpečím není ta správná motivace k návratu ke křesťanským kořenům. Připomněli mu totiž, že v historii mnohdy hrála významnou roli a byla důležitým impulsem k tomu, aby lidé našli svoji křesťanskou identitu, která by jim pomohla udržet hodnoty pohromadě a čelit nenávistným ideologiím.
Okolní svět vždy je a bude konstruktem, ze kterého se musíme – pokud o to stojíme – vymanit každý sám na vlastní pěst. Z vykonstrovaného světa se sice nedá nikdy úplně uniknout, lze jej však přetvářet a spoluvytvářet – vedle lásky – psaním textů. Právě umění zacházet s texty, tedy na jedné straně schopnost formulovat v nich, co vidíme kolem sebe, a na druhé straně schopnost je číst, patří k hlavním zbraním…
Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.