Narazil jsem na tři zajímavé rozhovory ke 100. výročí republiky. Nejdřív můj oblíbený Cyril Höschl.
„Chceme-li snížit pravděpodobnost cesty do pekel a zvýšit šance na příznivý vývoj, měli bychom začít pracovat na demontáži absurdní, nabubřelé, svazující byrokracie a zaměstnat armády kontrolorů a byrokratů něčím jiným, tak aby jim sice zůstala lidská důstojnost a pocit, že jsou potřební, ale aby zároveň nemohli již dále škodit a rdousit lidskou tvořivost, podnikavost a elán. Začínají se totiž neúměrně prodražovat a ztráty vznikající jejich činností jsou, obávám se, nesrovnatelně vyšší než ztráty z pochybení, která se snaží postihovat.
Druhý imperativ je návrat ke zdravému rozumu. To předpokládá odbourat zhůvěřilost zvanou politická korektnost a začít pro jevy, lidi a věci používat pravá jména. Ostatně „na počátku bylo slovo“ a slovem, světe div se, je třeba i nyní začít. Dokud se loupež v supermarketu bude označovat jako netradiční nakupování, ilegální imigranti jako cizinci bez dokladů, podvodník jako morálně odlišný, opilec jako chemicky znevýhodněný a terorista jako „radikál“, tak se z toho nevyhrabeme.“
Titulek rozhovoru s Milanem Knížákem cituje jen půlku věty. Ta druhá zní „i když se lidé mají nejlépe v celé české historii.“ Jeho fandou jsem nikdy moc nebyl, ale tady oceňuji, že si všímá podstaty, kterou často pod pěnou dní přehlížíme.
„Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. To všechno jsme však zpřetrhali, zašlapali, opustili a pokračujeme v této devastaci ještě důrazněji. V takovém světě znamená svoboda velké nebezpečí.
Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou. Postdemokracie nabízí jen zdání svobody, nikoliv svobodu skutečnou, a to vede k totalitním řešením, která jsou imperativní, i když vkusně zakryta maskou dobrovolnosti.“
„O umění se často mluví jako o něčem anticipačním, ale co anticipuje současné umění? Mám pocit, že nic. Je ve vleku mód, trendů a politické korektnosti, která je příkladem nekorektnosti. … Na umění bylo báječné to, že vždy podávalo zprávu o místě a době, kdy vznikalo. Současné umění nepodává zprávu o ničem, v podstatě jen kopíruje novinové titulky. Tím, že chce být aktuálním, stává se zbytečným. Umělci se často stydí za vlastní kulturu, nestačí jim vlastní tradice a vlastní prostředí, chtějí řešit světové problémy.“
Alexandr Tomský patří mezi mé nejoblíbenější autory. Nemusíme se vším souhlasit, ale za popřemýšlení nad jeho slovy to stojí.
„Tradiční Západ neexistuje, podléhá ideologii politické korektnosti, humanistické fakulty univerzit učí ideologii, nikoli myslet, a zároveň se Evropa rapidně islamizuje. Budovatelská EU tradici národních států a křesťanství odmítá. Veškerou minulost považuje za zlo, existoval jen feudalismus, kapitalismus, imperialismus a nacionalismus. Poklonkuje obří soše Karla Marxe v Trevíru.“