80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí. Právě takové hledáme. Stavíme na efektivitě Paretova pravidla a kráse zlatého řezu. Otázkami řežeme do toho, co nám přijde aktuální a důležité. Ptáme se osobností, kterých si vážíme a jejichž znalosti stojí za to sdílet. Jejich pohled nám může otevřít okno příležitosti. Začínáme otázkou na to, čeho si málo všímáme, ačkoli bychom měli. Pod povrchem se vždy odehrává něco důležitého, čeho si málokdo všimne. Co je to teď ve vašem oboru nebo ve společnosti vůbec?

Alexander Tomský, publicista
Hlavní problémy civilizace jsou viditelné. Jsou bez výjimky ideologické a utopistické. Společnost nepotřebuje žádné vize, politika není náboženství, měla by být ukotvena v národním souručenství a ochraně evropské tradice, ve svobodě zakotvené v řádu a lidských ctnostech. Staří tomu říkali „práce na národa roli dědičné“. Polis, má-li přežít, musí ve veřejném zájmu odměňovat slušnost a trestat korupci, aniž by podlehla ideologii protikorupčního tažení. Etika bez monoteismu je obtížná. Obec by měla být zároveň meritokratická, podporovat svobodné podnikání, mít nízké daně a byrokracii, aniž by zanedbávala rozumnou pomoc sociálně slabším (mladí manželé dnes nemají na bydlení ve městě a proto mají mimo jiné i málo dětí).

Kořeny naší civilizace jsou od osvícenství a od řádění jakobínů a jejich leninských dědiců podťaty, víra ve vlastní tradici smrtelně oslabena. Nesmíme oslavovat nesporné výsledky euroamerické civilizace, vědy a kultury, která nemá ve světě obdobu. Nezbývá než zápas se všemi utopistickými – ismy. Poslední vize Evropy (šíření tzv. univerzálních lidských práv) pohasla na bojištích Afganistánu, Iráku a Libyi, zato v západní Evropě se kdysi umírněný etický humanismus, jakkoli mylný, zvrhl v divokou ideologii jednotného lidstva bez hranic. Skrývá se za ní nenávist a naprosté odmítnutí vlastní údajně rasistické civilizace, utopická představa, že smíšené obyvatelstvo všech kultur i tradic se nějak obrousí rovností před zákonem a vytvoří laskavé a mírumilovné společenství bez předsudků. Západoevropská levice zešílela a uhranutá pravice není schopna razantní odpovědi. Masová imigrace pomalu vytváří rozvrácenou společnost nesourodých loajalit.

Daniel Vávra, herní scénárista a designér
Masivní politizace všeho, tedy i mého oboru, ve stylu kdo není s námi, je proti nám. Cenzuruje se, umlčují se nepohodlné názory a už se to týká i umění včetně videoher. I po těch je dnes požadováno, aby byly uvědomělé a korektní. Politické korektnosti na Západě jsme se u nás zatím spíš jen smáli, ale už to přestává být legrace.

Juncker otevřeně oslavuje Marxe a když jsem si dovolil ho kritizovat, vynořilo se najednou z rudých hlubin hejno mladých svazáků odkojených naším vysokým školstvím a začalo mě poučovat, že Marxovi nerozumím a jaký to byl skvělý filozof se spoustou skvělých nápadů. Když jsem si dovolil u příležitosti Dne vítězství poznamenat slova díků padlým hrdinům a Churchillovi, hejno mladíků mi začalo vysvětlovat, jaký je to masový vrah a zločinec. Děsí mě to. Zdá se, že jedna éra končí a jsme předurčeni opakovat staré katastrofální omyly. Mnoho lidí si myslí, že pořád není tak zle. Obávám se, že je.

Robert Kotzian, předseda hnutí Brno Plus
Pod povrchem býval étos ženoucí politiku k vyšším cílům. Touha po svobodě, obnova demokracie, návrat západního hodnotového systému, ekonomická transformace. Dnes žijeme v podivném období, kdy je pod povrchem čím dál více prázdno. Ještě tu a tam poletují cáry někdejších hodnot, ale veskrze nemají, čeho by se zachytily. Má odpověď tedy je: to, co bylo, mizí. Podobně jako neexistuje vakuum moci, obávám se toho, co může uprázdněný prostor zaplnit.

Dramaticky se proměňují bezpečnostní hrozby. Jejich zdrojem už dominantně nejsou státy, ale plejáda nestátních subjektů bez právní formy a pevné struktury. Tatam je soudržnost daná bipolaritou světa. Dnes se po Evropě potulují stovky vyškolených teroristů a tisíce užitečných idiotů paralyzujících jakékoli systémové pokusy o řešení. Hnací silou teroristů, jejich „věcí“ pod povrchem, je frustrace a nenávist.

Zlo je nesmírně adaptivní fenomén. Dříve znamenalo konstrukci zvrácených hodnot. Dnes je to likvidace dobrých hodnot. Jedeme setrvačností a na prázdnotu „tam dole“ reagujeme bezcílným užíváním všeho, co naše dosud bohatá a relativně bezpečná společnost poskytuje. Carpe diem! Z prázdna pod povrchem však vychází tušení něčeho špatného. Tušení, že něco zlého se stane, že se to celé zhroutí a pak se otevře cesta tomu, co určitě nechceme. Jestli to bude chaos, nebo jasně ohraničené zlo, či něco mezi tím, je ve výsledku vedlejší. Naděje však, jak známo, umírá poslední. Tak ji mějme a dávejme lidem dobré důvody ji mít.

Tomáš Fuerst, matematik
Soused vidí svoje prase každý den a připadá mu stejné. Já ho vidím jednou za měsíc a říkám si, jak rychle roste. Tento efekt funguje i na celých společnostech. Připadá nám, že je všechno jako včera, ale postupně se suneme do stavu, na který se za dvě generace budou dívat naši vnukové a říkat „vy jste neviděli, že …?“. Neviděli.

Duch doby jde totiž s progresivisty. Ve 30. letech v Německu byl každý, kdo na sebe trochu dbal, nacista. Jiný názor byl nemoderní, trapný, společensky nepřijatelný. Vědecké poznatky podporující nacistický pohled na svět se jen hrnuly, akademická půda byla nacistickou avantgardou. Nacisté byli totiž pokrokoví. V 50. letech platilo to samé u nás o komunismu. Lepší lidé byli komunisty. Komunisté byli totiž pokrokoví.

Dnes je taky progresivní být progresivní. Podporujeme LBGT, vítáme chlapce ze severní Afriky, posmíváme se Polákům a Maďarům, zavádíme inkluzi a třetí pohlaví, mažeme kříže už i z jogurtů, přepisujeme hymny, odstraňujeme sochy, bojíme se ruských trollů, odstraňujeme face news z fakebooku (nebo naopak?), křičíme MeToo. Co bylo včera extrémismem je dnes mainstream a progresivisté žádají víc, aby zůstali progresivní. Duch doby zvolna přestává být kompatibilní s rozumem.

Josef Bešík, lékař
Za nenápadný, ale důležitý vývoj ve svém oboru pokládám dramatický nárůst počtu pacientů, kteří trpí srdečním selháním. Současně se během posledních let šance těchto nemocných na přežití a návrat do normálního života výrazně zvýšily. Srdeční selhání je stav, při kterém srdce není schopné přečerpat krev do orgánů v dostatečném množství. Jedním z prvních příznaků bývá dušnost při fyzické námaze, později se dušnost projevuje i v klidu. Rozvoj nemoci bývá doprovázen i otoky kolem kotníků, únavou či ztrátou energie. V České republice trpí srdečním selháním přibližně 200 tisíc pacientů, kteří byli diagnostikováni. Odhaduje se, že dalších 100 tisíc o své nemoci neví.

Jedním z léčebných postupů u srdečního selhání v konečném stádiu je transplantace srdce. Problémem je nedostatek dárců, limitujícím faktorem je i vyšší věk a některá přidružená onemocnění pacientů. Novou nadějí pro nemocné, kteří nejsou vhodnými kandidáty transplantace, je umělé srdce. Jde o skutečnou výměnu srdce v hrudníku pacienta, kdy je nemocné srdce vyňato a na jeho místo je voperována mechanická náhrada, která se tvarem a velikostí od lidského srdce téměř neliší (je však asi 3x těžší). Z těla pacienta je pak přes břišní stěnu vyveden kabel, který slouží k napájení systému.

Ladislav Jakl, hudebník a publicista
Nového v naší společnosti je hlavně to, že je nová. Za každou cenu nová. Chceme být tak noví, že přehlédneme, kolik z toho „zastaralého“ tu je prostě proto, že se to osvědčilo. A tak odhazujeme boty a jdeme po ulicích naboso, protože boty, to je přece relikt minulost. Sám si jako relikt stále častěji připadám. Asi budu brzo odhozen.

Jaroslav Maxmilián Kašparů, řeckokatolický kněz, psychiatr a pedagog
Pokud jde o psychiatrii, je na povrchu krásná myšlenka vytvoření nového systému psychiatrických zařízení. Pod povrchem asi nikdo netuší, kým se obsadí, když v současné době není dostatek lékařů, psychologů ani středního zdravotnického personálu v terénní praxi.

Pokud jde o společnost zvenku, řekl by starý politik, že jdeme od vítězství k vítězství a od úspěchu k úspěchu mílovými kroky vpřed. Pokud jde o situaci pod povrchem, řekl by mladý Hamlet, že je něco shnilého ve státě českém.