Včera jsem dočetl novou knihu Hany Lipovské s názvem v titulku a s podtitulem Ekonomie bez politické korektnosti a nemohu než ji doporučit každému, koho zajímá porozumění zákonitostem současného světa. A to včetně skladníka ve šroubárně i těch, kteří si myslí, že už o ekonomii něco vědí.
„Chtějí, abychom uvěřili, že staré zásady – šetrnost, odpovědnost – už dnes nic neznamenají. Chtějí, abychom na základě „vědeckých poznatků“ nové postmoderní ekonomie uznali, že jsme jen neracionální děti, které potřebují shovívavý dohled milujícího paternalistického státu. Jinými slovy – chtějí nás zbavit břemene odpovědnosti a s ním i svobody, kterou jsme si tak těžce vydobyli.“
„Namítnou však, že někteří lidé nejsou schopni nést odpovědnosti. Prý jsou skutečně jako děti, prý skutečně nemohou rozhodovat sami – a právě je regulace chrání a jim pomáhá. Možná je to pravda. Někteří lidé ovšem také nejsou schopni nekrást, nezabíjet, neznásilňovat – přesto nezavíráme preventivně do vězení všechny občany naší země. Ekonomie neselhala. Ekonomie stále funguje. Jen se nehodí těm, kdo chtějí naše životy řídit sami.“
V současném tažení proti kapitalismu, jehož pokřivená podoba plná regulací a dotací bez osobní odpovědnosti právem rozčiluje tvrdě pracující, kterým nikdo nedá nic zadarmo, si nelze nevšimnout, že bojovníci za spravedlnost (buď ti se srpem a kladivem nebo v modrém tričku s hvězdičkami) by nám zase nejraději sebrali svobodu ve jménu bájné rovnosti.
„Nikoli nerovnost, nýbrž nouze je naším nepřítelem. Jistě nelze zabezpečit každé rodině nárok na čtrnáctidenní dovolenou u moře, právě jako nelze nárokovat nový automobil nebo nový telefon. Nelze však ani chodit po českých hospicích, stacionářích, nemocnicích a nevidět, kde všude tzv. „chybí peníze. … Odvádíme jich do systému více než dostatek. Nejsou však často rozdělovány s pokorným pokusem o porozumění, ale s úřednickou ledabylostí od zeleného stolu…“
„O potřebách potřebných vědí nejlépe oni sami – a pak ti, kdo jim pomáhají, kdo o ně pečují. Přestaňme volat po tom, aby se staral stát. Nikdy nemáme jistotu, že se stát postará tak, jak chceme a potřebujeme my. Tam, kde můžeme, pomáhejme sami. Nadáváním a stížnostmi se zároveň zříkáme odpovědnosti za naši zemi, za naše chudé, za své vlastní životy. Jediné, co musíme po státu požadovat, je, aby nás nechal postarat se o sebe.“
„Nedovolávejme se Prahy ani Bruselu. Dovolávejme se svého vlastního svědomí, zkoumejme své vlastní možnosti. Ptejme se, jestli adopcí na dálku v Africe, nakupováním fair-trade potravin, přispíváním na charitativní koncerty, při kterých jsou s pompou zveřejňována jména štědrých dárců, skutečně pomáháme, nebo zda si jen kupujeme chvilkové umlčení hlasu svědomí. Ptejme se, jestli korunu, kterou posíláme na účty naleštěných projektů dotovaných všemožnými fondy, projektů tištěných na křídovém papíře a podporovaných zvučnými jmény, skutečně nepotřebuje někdo v našem nejbližším okolí.“