Tento rok načal Invex druhé desetiletí své existence a zařadil se tak mezi teenagery, kteří mají své dětské nemoci již za sebou a začínají se hlásit o své místo ve světě. Hodnocení dalšího ročníku největšího veletrhu ICT ve střední a východní Evropě se tradičně věnovala v posledních čtrnácti dnech řada lidí z různých stran. Nebudu teď rozebírat počty návštěvníků a vystavujících a spekulovat o jejich poklesu nebo růstu. K několika faktům přidám svůj pohled vystavujícího, vystupujícího a návštěvníka. Všechny budou samozřejmě subjektivní.

Tradiční veletrhy neztrácejí v éře Internetu smysl. Na tom se shodli všichni, nejen během diskuse tomuto tématu věnované. Na druhé straně Internet do značné míry redefinoval charakter a náplň výstav. Již to nejsou místa, kde se uvádějí novinky na trh (kdo by čekal měsíce, až bude konkurence rychlejší) a kde se dozvím základní informace o firmě nebo jejích produktech. To bych měl najít v pohodlí a bez cestování na webu. V čem je naopak veletrh nezastupitelný, je jeho role společenská a vzdělávací, tedy jako místo pro budování kontaktů, sdílení zkušeností a výměny názorů nejen mezi partnery, ale i konkurenty.

Páteří veletrhu je jeho doprovodný program – zní téměř unisono. Ten byl na letošním Invexu opravdu bohatý a většina si jej pochvalovala. Menší už je shoda v tom, zda mu byla poskytnuta adekvátní propagace. Novináři se možná v Press centru dostanou k přehledu akcí na daný den, na stáncích či informačních tabulích pro návštěvníky jsem si však ničeho takového nevšiml. A když jste se během Invexu podívali na homepage výstavy (a chvíli si počkali), do očí bila spíše autogramiáda Tomáše Engeho, doprovodný program se schovával o úrovně níž. Nic proti sympatickému závodníkovi, na motoristické výstavě by byl ozdobou a žádoucím středem pozornosti.

Tím se dostáváme k věčné otázce posledních let. Má být Invex spíše místem setkání pro profesionály a odborníky nebo masovou akcí spotřební elektroniky? Hlasy volající po výraznějším (termínovém) oddělení obou tváří veletrhu sílí. Pouťoví vyvolávači a kaskadéři na motorkách jsou jistě atraktivní pro suvenýrové nájezdníky, bez kterých by invexová návštěvnost nebyla šesticiferná. Druhá skupina návštěvníků, která zase veletrhu přináší prestiž a vystavovatelům partnery, by však uvítala komornější prostředí a méně strkanic ve frontách. Stávající dvojakost je dále neúnosná, jeden směr již musí převážit.

Jedna z prvních akcí doprovodného programu si na nedostatek propagace nemusela stěžovat, dodejme, že právem. Druhého diskusního fóra „Mění ICT politiku a společnost?“ se letos v rotundě zúčastnili Václav Klaus (podruhé), Vladimír Špidla a Jiří Zlatuška. Jejich příspěvky ukázaly, že naši vrcholní politici již IT berou vážně (a že již přijali informační společnost jako politické téma) a že jim přisuzují mnohem větší význam, než bylo dříve zvykem. O tom svědčí mj. i fakt, že ve standardních otázkách novinářů našel Václav Klaus i takový podtext, který autor ani nezamýšlel. Ačkoli pozitivní dopady na společnost a ekonomiku technologiím neupírají, v jejich slovech často zaznívaly obavy z odlidštění, ze ztráty osobní komunikace, z degradace lidských vztahů na transakce vyjádřené zasláním mailu, SMSky nebo návštěvou web stránky. Není lepšího argumentu pro potřeby živých setkání, kde můžete pohlédnout svým obchodním partnerům do očí, abyste poznali, kdo se skrývá za virtuální identitou a kde si s ním vyměnit i něco více než jen nabídku a ceník.

K veletrhu patří také žebříčky a ocenění. Stálicemi mezi osobnostmi roku české informatiky se stávají v kategorii manažerů Pavel Kalášek (Hewlett-Packard, cenu získal podruhé) a v kategorii publicistů Petr Koubský (Softwarové noviny, dokonce počtvrté). V oblasti telekomunikací získali cenu Milan Rusnák (GTS Czech) a Petr Beneš (Sdělovací technika a Convergence, podruhé). Soutěže o nejlepší exponát má Invex kuriozně dvě – Křišťálový disk (ceny uděluje Akademie ICT složená z 33 odborníků v několika kategoriích) a The Best of Invex (společné ceny čtyř vydavatelství udělované bez rozdílu kategorií). Obě poroty letos udělily devět cen, shodly se však na jediné – digitální videokameře microMV Sony.

Ačkoli Invex, zdá se, nemá mezinárodní ambice (a to je možná škoda), více zahraničních hostů by mu slušelo. Zatímco dřívější ročníky se mohly pochlubit návštěvou Esther Dyson nebo Michaela Della, letos velké zahraniční osobnosti z oboru chyběly. Vzrůstající zájem politických špiček je pro veletrh nesporně potřebný, nahradit kontakt s vůdčími představiteli oboru však nemůže. Že by snad na jejich vystoupení přišlo méně lidí než na politiky?

Asi před třemi a půl lety jsem v článku o internetovém podnikání napsal, že znám jednu významnou českou firmu, která „potenciál Internetu jako informační producent zatím nevyužívá. Vedení firmy je asi přesvědčeno, že se firmě daří i bez toho a není tedy ochotno podpořit nový typ podnikání, přestože si je vědomo jeho perspektivnosti. Firma tak pomalu ztrácí konkurenční výhodu vůči ostatním subjektům, které mají o danou oblast zájem, a navíc se dobrovolně zbavuje možnosti postupně vyrovnávat podnikatelské portfolio ve prospěch informačního podnikání.“ Měl jsem tehdy na mysli právě BVV, které nechávalo prostor ostatním subjektům vydávat databáze firem, přehledy oborů, připravovat virtuální výstavy, ačkoli se skoro každý měsíc koná uvnitř firmy přehlídka jednotlivých odvětví a pro katalogy se připravují a udržují cenná data.

Jaký bude příští Invex, bude záležet na rozhodnutí jeho manažera, ale také celého managementu Brněnských veletrhů a výstav. Bude to rozhodnutí o tom, zda bude Invex do budoucna vlajkovou lodí firmy, zda se využije synergických vazeb na ostatní akce a z Invexu se stane událost, o které se mezi hlavními hybateli oboru neváhá, zda na ni přijet. Přeji dospívajícímu Invexu, aby ta nejlepší léta měl teprve před sebou a aby jej nepotkaly labutí písně. Byla by to škoda nejen pro brňáky, kteří jsou na Invex hrdi, ale i pro celý český průmysl ICT.