Čtvrť mého dětství. Na Jilemnického měla dlouhá léta domek babička, pak ho zbořila Zbrojovka kvůli stavbě nové ubytovny. Býval jsem tu často na prázdniny, než jsem začal chodit do školy, a vlastně i nějaký čas poté. Do dneška si pamatuji meruňku na dvoře, strašidelnou vodu ve sklepě a uklidňující praskot briket v kamnech.

Návrat po letech vždy hrozí zklamáním. Poezie dětství je pryč, dospělýma očima se zdá všechno nějaké malé a obyčejné. Na rohu s Nováčkovou bývala mlékárna. Teď jako by jen umazali počáteční M a změnili design výlohy. Cestou na náměstí Republiky prodávali v okně po pravé straně ulice takové ty domečky, kde se podle počasí ve dveřích střídali pán s deštníkem a paní se slunečníkem. Jak by takový stereotyp dnes vyložila gender studies? A dělají se vůbec ještě takové domečky v době meteopress.cz?

Díval jsem se po zvoncích u sousedních domů, zda mi ta jména ještě něco řeknou. A skutečně. Dokonce jsem byl schopen nasměrovat dva padesátníky s rakouskou SPZ, co tu hledali spolužáka pro abiturientský večírek. Nevím, zda bych uspěl, kdybych se pokusil na Dukelské najít Boženku Čonkovou, se kterou jsme si hrávali.

Co jsem tu teď dělal? Kromě nostalgické procházky s Canonem jsem tu měl své první blogerské setkání. Tedy první schůzku s někým, koho jsem znal pouze přes jeho blog. Bylo to příjemné posezení, Sauvignone. Někdy přijdu s těmi klobáskami na fotbálek. Jen nevím, za kterou stranu bych hrál.