Kdyby někoho na základě dvou předchozích dílů napadlo, že jsme nekritickými zastánci evropské integrace a politiky EU vůbec, rád bych ho vyvedl z omylu. Programy EU pro vývoj a výzkum nemají co dělat s postojem k evropské ústavě. Jsou to jen nástroje pro financování vývoje a výzkumu, které se běžně používají v každé technologicky vyspělé zemi včetně USA, Jižní Koreje nebo Izraele bez ohledu na to, kdo je právě u vlády. Vzhledem k tomu, jak malé procento HDP se u nás věnuje na podporu výzkumu, vývoje a inovací a jaká míra byrokratizace je s projekty spojená, mi připadá orientace vývojových a výzkumných firem na EU programy naprosto logická. Účastí v nich navíc firma získává i něco více než pouhé finanční prostředky.
I zde však mají pravidla a procedury, kterými se řídí podávání návrhů a administrace projektů, daleko k dokonalosti. S jejich kritikou se netajíme při setkáních na národní úrovni ani při jednáních v Bruselu. Pro názornost dva příklady.
V jednom projektu 6. rámcového programu (6RP), který jsme koordinovali, přišla zálohová platba o více než půl roku později, což mělo za následek zpoždění prací u našich partnerů. Z tohoto důvodu jsme jako konsorcium měli v prvním období menší náklady, než bylo plánováno. Ve druhém roce jsme zpoždění dohnali při vyšších nákladech dalšího období. Přesto jsme v další platbě z Bruselu obdrželi menší částku, než byly naše celkové náklady kvůli „nespotřebovaným“ prostředkům plánovaným pro první rok. O tyto peníze nepřijdeme, ale budou nám vyplaceny až na konci projektu po schválení všech výstupů.
Mnohem závažnější problémy způsobuje povinnost tzv. projektových auditů, které je v 6RP novinkou. Na zpracování závěrečné zprávy projektu vždy byla lhůta 45 dnů. Ta zůstává stejná, ale nyní musíte v této lhůtě stihnout i projektový audit a jeho zaplacení auditorovi. Jedná se o uznatelný náklad za něco, co po vás chtějí samotní úředníci a jehož doklad by logicky mohl být vystaven až po této lhůtě, neboť ze své podstaty na odvedené práce a spotřebované náklady navazuje. Není tomu tak a od bruselských úřadníků se spíše dozvíte neformální radu, abyste jej antidatovali.
Letos jsem četl, že evropské peníze na vědu, výzkum a vývoj rozděluje v ČR přes 20 organizací (především ministerstev), což je ve srovnání se zahraničím nesrovnatelně mnoho. Výsledkem je obtížnější koordinace a riziko možnost duplicitního financování stejných aktivit na různých místech. Žadatelé také mají ztíženou úlohu orientovat se v záplavě rozdílných kontaktů a odlišných standardů komunikace. To vše bývá spíše nevýhoda modelu založeného na soukromém financování. V případě veřejnoprávního by to mělo být vyloučeno, zvláště v tak malém státě, jako je ČR.
Přehled podpory z EU programů je pro začátečníka značně nepřehledný i při bližším zkoumání Bruselem koordinovaných webů typu Cordis apod. Pro jediný obor (např. ICT) existuje několik programů s oddělenými rozpočty, které spravují různá ředitelství či instituce. Mezi nimi lze jen občas spatřit stopy koordinace. Pro většinu programů existují v jednotlivých zemích EU národní kontaktní body zodpovědné za včasnou distribuci informací, poradenství, sběr námětů pro zpětnou vazbu atd. a sítě regionálně i oborově zaměřených tzv. multiplikátorů (specializovaná pracoviště zaměřená pouze na určitý region, obor nebo cílovou skupinu).
Právě důslednější oborové členění informací a celé podpory pro zájemce o účast v těchto programech na celoevropské i národních úrovních je to, co 7. rámcový program a program CIP potřebují. Jinak totiž hrozí to, že finance na projekty si budou rozdělovat ne ty nejlepší štiky v oboru, ale ti, kteří už na základě předchozích zkušeností vědí, jak to chodí, a nebo ti nejbohatší, kteří si mohou dovolit zaplatit celá oddělení konzultantů. Ať už se jedná o firmy nebo university.