V předchozím článku na toto téma jsem psal o častém nerozlišování evropských peněz rozdělovaných u nás a v Bruselu a určených na odlišné účely. Vzhledem k tomu, že letos končí dva významné programy podpory EU (koncem roku se očekává rozběhnutí návazných programů na dalších 7 let), je vhodný čas pojmenovat i další časté omyly, mýty nebo nejasnosti a snad i vyvolat širší veřejnou diskusi.
Veřejná podpora i pro firemní sektor
Na rozdíl od vyspělých zemí velmi málo českých firem má povědomí o tom, že mohou vedle univerzit a výzkumných ústavů čerpat veřejnou podporu na svůj výzkum a vývoj. Motivace ze strany státu ke spolupráci privátního a veřejného sektoru (Public Private Partnership) a k vytváření tzv. klastrů jsou přirozeným trendem posilování regionální a národní konkurenceschopnosti.
Hodnocení a výběr projektů
Není až tak překvapující, že rozhodování o výběru projektových návrhů k financování s sebou vždy ponese podezření z nadržování nebo dokonce korupce. Snahou by tedy měla být maximální transparentnost celého procesu hodnocení, předem známá a konzistentní kritéria a skutečná nezávislost těch, kteří hodnocení provádějí.
Pokud se týče hodnocení a výběru návrhu projektů v 6. rámcovém programu, kterého jsem se měl možnost dvakrát osobně účastnit, je to model, který považuji za rozumně objektivní a spravedlivý. Každý návrh projektu hodnotí 3 až 5 přizvaných odborníků z různých zemí. Tito nejsou pracovníky Evropské komise a stát se jedním z nich může každý, kdo prokáže potřebnou odbornou kvalifikaci a dlouhodobější zkušenostech v oboru. Při jejich rozdělování do hodnotících skupin se dbá na to, aby měli relevantní odbornost a pocházeli z různých typů organizací (univerzita, firma, atd.), které nejsou v hodnocených projektech angažovány.
Hodnotitelé ve skupině nejdříve obodují každý projekt za sebe jednotlivě a ve druhé fázi se snaží dosáhnout společné dohody. Hodnotící kritéria (obvykle 4 až 6) jsou navrhovatelům projektů předem známa. Aby se návrh projektu dostal do dalšího kola, musí získat stanovená minima bodů celkově i v jednotlivých kritériích. Ve třetí fázi dochází ještě k diskusi napříč hodnotícími skupinami a některé návrhy projektů (např. kde byla obtížná shoda) jsou znovu hodnoceny evaluátory z jiných skupin.
Přiřazení projektu do skupiny hodnotitelů, kteří jsou buď příliš přísní a nebo ne úplně nakloněni vaší technologii nebo aplikační oblasti, je také jediný nekontrolovaný aspekt, který může ovlivnit vaše hodnocení. Jako ve všem, i zde kus štěstí může hrát roli.
Komise sama vstupuje do hry až v posledním kroku, kdy rozděluje peníze nejlepším návrhům projektů v jednotlivých kategoriích podle disponibilních prostředků. Troufám si říct, že až na této úrovni může tlak některého národního zástupce v programovém výboru vyústit v alokaci většího množství financí do jedné kategorie na úkor druhé („důležitější“ nebo kde jsou výrazně lépe hodnocené projekty), čímž lze do jisté míry posouvat pomyslné dělící čáry v žebříčku v jednotlivých kategorií mezi projekty financovanými a nefinancovanými. Pořadí samotné je však dáno nezávislým hodnocením a Komise jej nemůže měnit. Myslím, že tento léty ověřený proces by měl být dle možností aplikován i v domácích poměrech.