Na podzim jsem přečetl tři zajímavé knihy, které pomáhají – každá jinak – lépe pochopit situaci v Německu. Bestseller Německo páchá sebevraždu (s podtitulem Jak dáváme svou zemi všanc) Thilo Sarrazina, který současnou krizi předpověděl už v roce 2010, je spíš na číslech a statistikách založenou analýzou rizik islámské imigrace a štědrého sociálního státu u našeho souseda. Tábor svatých Jeana Raspaila z roku 1973 je spíš příběhem o fiktivní migrační vlně milionů Indů do Evropy.

Obě spojuje téma politické korektnosti a mediální manipulace. V Táboru svatých se pro veřejné mínění používá metafora šelmy nemilosrdně požírající ty, jejichž názory stojí mimo hlavní proud líbivých frází těch „správných“. I román Podvolení Michela Houellebecqa popisuje mediální blackout, který zabraňuje lidem se dozvědět, co se skutečně ve společnosti děje. O nepříjemných věcech, které by měly politické důsledky, se vůbec nepíše a nevysílá.

Zdá se, že až násilné útoky přistěhovalců o silvestrovské noci a pokus ututlat nebo o několik dnů zpozdit nepříjemné zprávy prorazily zeď politické korektnosti, která úzkostlivě střežila obrázek muslimských uprchlíků jako idealistické postavy v boji proti xenofobním maloměšťákům.

Dle nedávného průzkumu Allensbach Institutu si 43 % lidí v Německu myslí, že nelze svobodně vyjádřit názor na situaci kolem uprchlíků a je třeba si dávat pozor na to, co řeknete. Švýcarský Neue Zürcher Zeitung charakterizoval styl německých médií takto – selektivní podávání zpráv, propaganda vítací kultury, ztráta kritického odstupu, ze zpráv se stala kampaň.

Když se o to zajímáte hlouběji, zjistíte, že většina spolkových zemí odmítla Kriminálnímu úřadu poskytnout data o počtu trestných činů migrantů, aby je nezneužili „šiřitelé nenávisti“. Ještě horší jsou cenzurní snahy ve Švédsku, kde zaměstnanci televize již nesmí migrantům říkat přistěhovalci, ale jen uprchlíci nebo žadatelé o azyl. V případě, že dostanou azyl či občanství, musí být označováni jen jako Švédi. Slovu migrant se mají vyhnout.

Stížnostem Němců na „lživý tisk“ a zamlčování kriminality spojené s migrační vlnou, které jste mohli často zachytit na sociálních sítích, se až v těchto dnech dostává pozornosti tradičních médií. Na selhání německé médiální scény poukazuje i Lída Rakušanová (rozhovor pro ČRo). Obavy ze znásilnění médií vládní politikou by tedy EU měla mít nejen v Polsku, ale i v dalších zemích.

K doplnění obrazu cenzury a manipulace, na kterou jsme ve střední Evropě obzvlášť citliví, si ještě přidejme podvod šéfa Junckerova kabinetu, který poslal všem členským státům nepravdivá čísla o tom, jak výrazně se snížil počet migrantů připlouvajících z Turecka do Řecka. Oficiální podklady komise totiž ukázaly, že počet byl 3x vyšší a že tedy Merkelové obchod s Tureckem zatím moc nefunguje.

Respekt a ohleduplnost při komunikaci s druhými jsou samozřejmě na místě, ale nesmí vést k zamlčování faktů a překrucování reality na to, co by se nám líbilo. Pokrytectví politické korektnosti zašlo až příliš daleko, je nejvyšší čas nazývat věci pravými jmény. Pokud budeme v Evropě zamlčovat excesy migrantů a jejich problémy s integrací, vzdáváme se tím nejen svobody projevu, ale může se stát, že tím budeme chránit viníky místo obětí. Integraci to jen zkomplikuje, protože ztratíme to hlavní – důvěru mezi sebou.