16 let po listopadu 1989 se oblast služeb změnila k nepoznání a málokdo by používal slovo socialismus pro poměry v privatizovaném odvětví, kde si má navzájem konkurovat několik firem, velká část z nich se zahraničními vlastníky. A přesto, právě takto nazývá řada podnikatelů bankovní sektor, ve kterém vidí největší rozpor mezi reklamními sliby a realitou.

Principiálně je správné,  že si toho začalo všímat Ministerstvo financí a požadovalo mj. neúčtovat ve vyspělém světe neobvyklé poplatky za zrušení účtu a umožnit přenositelnost bankovního čísla. Na druhé straně je nutné dát za pravdu bankám, které se brání tím, že stát nemůže zasahovat do ceníku privátních subjektů a diskriminovat tak jedno odvětví vůči nebankovním subjektům také operujícím na trhu finančních služeb (na mysli asi mají především mobilní operátory, jejichž podobně nepřehledné a neustále  upravované ceníky rovněž znemožňují porovnávat ceny služeb s konkurencí).

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže šetřil podezření na kartelové dohody ohledně zdražování poplatků od letošního května, avšak pro nedostatek důkazů jej musel před několika dny zastavit. Dle slov ředitele antimonopolního úřadu však zůstává jednání bank a výše poplatků nadále v centru jeho pozornosti.

K velkému údivu však zůstává stranou mediální pozornosti oblast platebních karet, kde existují největší rozdíly mezi ČR a evropskou patnáctkou nebo USA. Jak možná víte, tomuto tématu se ve VIP věnujeme od roku 2000 (viz např. článek Karetní hry  aneb za co platíme nebo seminář Prostředí Internetu a zpracování plateb kartami) a za posledních pět let se bohužel mnoho nezměnilo. V zemích EU platí doporučení, že klient ručí za své karty maximálně do výše 150 eur (v USA a Británii dokonce banky náklady na zneužití platebních karet na své klienty nepřenášejí). České banky si doporučením příliš hlavu nelámou a ČNB do svých vzorových obchodních podmínek způsob ručení vůbec nezapracovala!

V článku Tomáše Skřivánka z Eura č. 44/2005 se dočtete příběh držitele platebních karet Visa a MasterCard, kterému ukradli peněženku a dříve, než stačil karty zablokovat, mu zloděj za 2 hodiny stačil přes karty nakoupit na padělaný podpis zboží za 80 tisíc Kč. Bizarní je na tom ovšem fakt, že banka jeho reklamaci zamítla a své peníze dostal zpět až díky rozhodnutí finanční arbitráže, která přikázala České spořitelně vrátit peníze včetně úroků na klientův účet. Vzpomněl jsem si přitom na svoji zkušenost před pár lety, kdy mi v jedné restauraci omylem zaúčtovali transakci ve výši 10 tis. Kč. Když mi banka po mé reklamaci a cca 2 měsících peníze vrátila, nepřišla ani omluva, o úrocích ani nemluvě.

Nejvíce mne v článku zarazila citovaná argumentace České spořitelny, kterou si prosím pozorně přečtěte: „Není pravdou, že obchodník je povinen zkontrolovat podpis a že při nesouladu podpisů nesmí transakci přijmout a že musí okamžitě zadržet kartu. Podpis slouží pouze obchodníkovi pro kontrolu, nikoliv pro vlastní autorizaci transakce.“ Docela se divím, že komerční ani veřejnoprávní televize po tomto výroku neskočila a nechtěla jej po autorovi zopakovat do tváří všech těch, které banky přesvědčují o tom, že platební karty jsou bezpečnější než hotovost.

Argumentace bank jde někdy hodně daleko. V rádiu jsem jednoho jejich manažera slyšel hovořit v tom smyslu, že západní klienti jsou příliš rozmazlení a budou si muset zvyknout na podmínky bližší našim poměrům, než abychom my očekávali přiblížení standardům vyspělého světa. Mám neodbytný pocit, že je rozmazlené spíše vedení bank, které si zvyklo na přepych svých mramorových paláců a poklidnou dobu před cca 10-20 lety, kdy bylo pro ně tak snadné dosahovat zisku ve výši 20 a více procent. Ta doba je nenávratně pryč a čím dříve si to uvědomí (nebo jim k tomu bankovní dohled pomůže), tím lépe pro rozvoj malých a středních firem a pro konkurenceschopnost naší ekonomiky.