Cestování je poznávání, tedy forma vzdělávání. Říkám to už léta. Máloco mi do života dalo tolik jako třeba studijní pobyt v devadesátkové Anglii. Ale i ty kratší turistické cesty mají svůj význam. Jsou nahlížením do cizích bublin, svlékáním kazajky zvyku, rutiny, vypínáním autopilota.

Nejinak tomu bylo s naší cestou do Argentiny. Uvědomil jsem si, že už mi na přepnutí a reset 10 dnů nestačí, že potřebuji aspoň 2-3 týdny. A zvlášť cesta mimo EU působí blahodárně. Jako nadechnutí se čerstvého vzduchu. Podobné to bylo na Islandu, v Číně, Japonsku a Izraeli.

Jako když jsme dřív jezdívali na Západ nebo do Jugoslávie. Dnes už je většina měst západní Evropy zaměnitelná, unifikovaná, do čím dál větší míry islamizovaná. Politická korektnost čpí z reklam, kultury, architektury a jen vizualizuje vyprázdněnost unijních idejí.

Argentinská ekonomika jistě není tak vyspělá. Služby jsou na nižší úrovni a někde vám to připomene neefektivní socialistické poměry. Ale přesto můžeme Argentincům něco závidět. Oni žijí s nadějí, že se jednou budou mít lépe. Že se časem vyrovnají Chile a později doženou některé země, odkud z Evropy přicházelo nejvíc přistěhovalců.

Zatímco EU vedou současní technokraté ke zhoršení kvality života a nijak se tím netají – k nižší porodnosti, vyšší kriminalitě, k ekonomickému úpadku ve jménu bezuhlíkové utopie, k závislosti na výrobě na jiných kontinentech, k cenzuře a nejistotě, co znamená rodina a pohlaví, k bezbožnosti a ztrátě identity. Mladá generace poprvé žije s tím, že se bude mít hůř než jejich rodiče. Radost, víra a očekávání také určují kvalitu života.

V Argentině jsem hltal každý obraz, který oči cestou míjely. Všímal jsem si toho, jak se stavějí k přírodě (omezené počty v NP), čistotě na WC (tomu bychom se mohli učit!), k dětem, mrtvým a cizincům. Každá zvláštnost mě zaujala. Budu si ji pamatovat jako svobodnou zemi, kde nevládne utopická ideologie a kde vedle sebe občas uvidíte kombinace, na které nejsme zvyklí. Na snímku budovy Oracle a Bank of China na nábřeží Puerto Madero.