Troufám si tvrdit, že imigrace v příštích letech zásadně ovlivní konkurenceschopnost a kvalitu života (a také volební výsledky) ve všech evropských zemích včetně ČR a proto má obrovský význam se jí zabývat. Uspějí jen země, které zvládnou vyvážit otevřenost pro vzdělané, pracovité a podnikavé cizince (stárnoucí obyvatelstvo a hospodářství je prostě potřebují) se zajištěním bezpečí a jejich rychlou integrací včetně vynucení respektu všech obyvatel k platným zákonům a pravidlům soužití bez výjimky. V západní Evropě nyní bohužel vidíme model, který neradno kopírovat.

Zatím mám pocit, že veřejné debatě dominují dva extrémistické proudy. Jeden (říkejme mu třeba neomarxistický) říká, že hranice mají být otevřené pro všechny, uprchlík jako migrant, klidně ilegální a odkudkoli, všichni nás obohatí, hlavně že diverzita. Druhý extrém (můžeme ho nazvat izolacionistický) zase tvrdí, že je třeba zavřít neprodyšně hranice a žádné migranty v současné bezpečnostní situaci raději nepřijímat. Jsem v tomto optimista a myslím si, že většina lidí s alespoň průměrným intelektem dokáže pochopit, že oběma se třeba vyhnout. Čím začít?

V prvé řadě důsledně trvejme na rozlišení ekonomických migrantů od uprchlíků, které musí proběhnout před branami Evropy. Vedle zaměňování obou pojmů (kritéria pro přijímání uprchlíků jsou dost odlišná, jejich potřeby vyžadují jiné přístupy, o nich tento text není) je nejčastější chybou házení všech imigrantů do jednoho pytle. Problémem Evropy (ale i USA aj.) jsou cizinci, kteří vstoupili do země ilegálně a které se nedaří (nebo k tomu není politická vůle) repatriovat zpět. Takoví se vyšším poměrem podílejí na odčerpávání sociálních dávek, kriminalitě nebo dokonce terorismu. Na druhé straně pracují v Evropě miliony přistěhovalců z celého světa, kteří přišli legálně, platí daně a jsou poctivými loajálními občany ke svému novému domovu.

Ti jsou současnou výbušnou atmosférou ve společnosti ještě ve větším ohrožení než domácí. A pokud v Evropě dopustíme zvýhodňování ilegálně pobývajících cizinců, obávám se poklesu vstřícnosti ke všem obyvatelům s cizím jménem nebo podobou. K zachování sociální soudržnosti tedy potřebujeme obě skupiny důsledně rozlišovat. V opačném případě dostane na frak vzájemná důvěra, pocit spravedlnosti a Evropa ztratí svou bezpečnost, prosperitu a tím i přitažlivost pro zbytek světa.

Evropa i ČR potřebuje jako sůl (jako koření) imigranty, kteří si svoji novou zemi dobrovolně vybrali (umístěnky eurokratů jsou chimérou) a mají zájem v ní žít a pracovat. Stejně tak to však platí z druhé strany – každá země může mít odlišná kritéria pro jejich přijímání a nikdo jiný jí do toho nemá právo mluvit. Proto bychom měli u nás co nejdříve začít vést o nich veřejnou debatu.

V Austrálii nebo Kanadě mají zaveden bodový systém (mrkněte na jejich srovnání od BBC), který podle zvolených kritérií pomáhá vybrat nejvhodnější žadatele o vízum. Můžete si pro zajímavost vyplnit třeba tento formulář pro případ, že by jste to chtěli v Austrálii zkusit. Samozřejmostí by mělo být posouzení např. vzdělání, znalosti jazyků, vazeb na ČR (např. přes životní partnery, příbuzné nebo studium na českých školách), pracovní kvalifikace a zkušeností (aby odpovídaly potřebám zdejších firem, máme je zmapované?), případně i rizikovost země původu.

Správná otázka pro nejbližší měsíce tedy zní – co mají splňovat imigranti, které u nás chceme (a jak jim pomůžeme s integrací) a jak zabránit v ilegálním vstupu těm ostatním.