Blahodárnost stereotypu, všednosti a rutiny spočívá patrně v tom, že nepostřehnutelně vylučují energii, jež je přesahuje a každou vteřinu o vlásek mění, aby příliš nevyděsila zvyk, bez jehož teplé košile bychom se necítili bezpečně sami sebou.
Permanentně pociťovaný a prožívaný pocit změny bychom asi trvale neunesli, protože bychom měli ve vědomí stále zaseknutou představu provizornosti své existence. Ani ti nejdynamičtější z nás se totiž neobejdou bez narkózy svých dynamických stereotypů. Jejich způsob překonávání úzkosti je pouze víc vidět a někdy si jej pleteme s kreativitou.
Neopakovatelný půvab jitřního zraku spočívá v tom, že nabízí svět udiveným očím a mysli poprvé, leč jeho zrádnost se odhaluje teprve postupem času, kdy vám dochází, že první pohled má daleko k poznání. Až se vír chtivé závrati nezapomenut spojí s usebráním smířené meditace, dá se možná mluvit o moudrosti.
Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.
Moudrost, noblesu, čistotu jazyka a občerstvující vhled Petra Bílka jsem míval spojené s Reflexem, kdysi bezkonkurenčně nejlepším českým týdeníkem, který 13 let vedl jako šéfredaktor. Další Bílkova úvaha míří právě na média, ale zkusme si ji vztáhnout každý na svůj obor, kde se pohybujeme.
Vesla se chápou bezskrupulózní pragmatici, kteří v podpalubí každodennosti kašlou na ducha doby, intuitivně nahmatávají neviditelné proudy, kudy tečou peníze, dávají se jimi unášet a neobtěžováni starostmi o směr plavby blaženě mlaskají. Přemýšlet o strategiích je k smrti nudí, protože praxe je naučila jednomu klíčovému pravidlu: „Lepší je dobře ukrást než špatně vymyslet.“