Zatímco před vstupem do EU se zajímalo o čerpání prostředků z evropských fondů u nás jen pár podivínů, dnes se zdá, že svoje právo na získání nějaké té dotace vidí každý, kdo o tom četl v novinách. V médiích jsme často svědky buď hyperoptimistických nebo hyperpesimistických soudů podle toho, do jakého politického tábora kdo patří a nebo jak se mu daří nebo nedaří si z koláče europeněz ukrojit.
V letech předcházejících vstupu ČR do EU pro mne bylo až neuvěřitelné, jak naše politická elita neustále omílala stejné fráze o miliardách euro, které nám všem přitečou, aniž by vysvětlovala účel a mechanismy rozdělování různých fondů, připravila naše instituce na jejich efektivní využití a vtáhla do veřejné diskuse ty, kteří měli zkušenosti s odpovídajícími strukturami EU již od poloviny 90. let. Mám na mysli např. pracovníky vysokých škol a Akademie věd, kteří řešili mezinárodní výzkumné projekty podporované tzv. rámcovými (a dalšími) programy EU.
Očekával jsem střet argumentů i nad základní otázkou, o které mnozí podnikatelé stále pochybují, tj. zda a v jakých případech má takové superstátní přerozdělování smysl, pro koho v EU a pro koho v ČR je především přínosné a kdy může naopak představovat riziko. Ať již se přikláníte k jakékoliv odpovědi, mám bohužel pocit, že média a pod jejich vlivem již i širší veřejnost začínají házet všechny finance pocházející „z Bruselu“ (avšak nejdříve vybrané od národních států včetně ČR) do jednoho pytle jakoby ve stylu „to je ta odměna za náš vstup do unie“.
Pravda jako obvykle není černobílá a dříve než se vysmějeme dosavadní úspěšnosti tzv. lisabonské strategie (dle níž se má EU stát do roku 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou na světě), zamysleme se na nad členěním celého EU rozpočtu a nad tím, kterým státům více nebo méně prospívá, resp. kdo by měl být přirozeným spojencem ČR. Jednoznačně nejvíce peněz (okolo 40 %, pro srovnání na vědu a výzkum půjde letos asi osmkrát méně) totiž směřuje každý rok na podporu zemědělské politiky, což je anachronismus, který by měl vadit každému politikovi ohánějícímu se znalostní ekonomikou a „lisabonskými“ cíli. Loni se však proti němu postavila jen Velká Británie a Nizozemí. Ale to by bylo téma na jiný článek a pro někoho jiného.
Strukturální fondy
Mezi jednotlivými typy EU fondů existují diametrální rozdíly, co se týče účelu i principů financování. Největší pozornosti médií se dostává tzv. strukturálním fondům rozděleným do tzv. operačních programů (např. na podporu podnikání, rozvoj lidských zdrojů, dopravní infrastrukturu, rozvoj venkova aj. v gesci jednotlivých ministerstev), pro které ČR získala přes 1.5 mld eur na léta 2004-2006. Tohle jsou zjednodušeně řečeno peníze politicky vyjednané pro ČR, které mají sloužit rozvoji méně rozvinutých regionů a vyrovnávání rozdílů v rámci Evropské unie.
Co si jednotlivé země na bruselském centru vyjednaly, to mají alokováno (v příštích 7 letech má ČR možnost využít celkem až 27 mld eur včetně tzv. fondu soudržnosti). Odpovědnost za konkrétní pravidla pro příjem žádostí, jejich hodnocení a výběr projektů již leží na národních strukturách každé země. Nevymlouvejme se tedy na Brusel a jeho přísnou byrokracii, pokud čerpáme z alokované kvóty příliš pomalu nebo málo. Příčinou může být to, že požadovaná administrativa je ještě složitější než to, co někteří z nás známe z bruselských poměrů, a nebo to, že naše ministerstva neumožnila vyplácení záloh na realizaci projektů, což je v kombinaci s nepružným bankovním sektorem významná bariéra motivace účasti v projektech, v případě neziskových organizací nebo obcí pak přímo na hranici existenčního rizika.
Celkové množství těchto prostředků a možnost administrace potřebných dokumentů v českém jazyce a v komunikaci s českými úřady přesto činí strukturální fondy velmi atraktivním zdrojem finanční podpory pro české firmy.
Podpora vědy, vývoje, výzkumu a inovací
Do značné míry odlišné principy platí u evropských fondů na podporu vědy a výzkumu, např. v tzv. rámcových programech (schválení rozpočtu v pořadí již sedmého na období 2007-2013 se očekává v září ve výši desítek miliard eur). V tomto případě nejsou na místě ani občasné ultraliberální výtky o politicky motivovaném přerozdělování zdrojů, neboť se vlastně jedná pouze o centralizaci výběrových řízení na vyšší úrovni a agregaci nabídky do jednoho místa (se stejným záměrem vznikají internetové aukce nebo tržiště), která by měla zajistit vyšší konkurenci a tudíž i kvalitu předkládaných projektů.
Pokud vyjdeme z předpokladu, že každý evropský stát by měl z hlediska své konkurenceschopnosti podporovat vědecko-výzkumné a inovační projekty z veřejných zdrojů formou otevřené soutěže (tak je tomu i v USA), dochází zde pouze ke sdružování prostředků celé EU se záměrem vybrat ty nejlepší bez ohledu na původ žadatele a příjemce peněz. Žádná země nemá předem jisté, kolik projektů a v jaké výši získá. V součtu to může být i mnohem méně než do společného fondu před tím vložila.
Ve srovnání se strukturálními fondy se může zdát úsilí o účast v těchto projektech náročnější. Mezinárodní konkurence je větší, na administraci dokumentů a komunikaci s orgány Evropské komise český jazyk nestačí a k úspěšné žádosti je obvykle třeba se spojit se zahraničními partnery z více zemí. Na druhé straně pokud firmě nejde jen o samotné peníze (dle našeho průzkumu je tato motivace až na pátém místě mezi efekty účasti), získává firma to, co jí v ČR administrované projekty nabídnout nemohou – připravenost na podnikání v zahraničí (lepší orientace v rámci oboru a trhu, cenné kontakty, nové metody a postupy, znalost kulturních zvyklostí apod).
Očekával bych, že nová vláda splatí veřejnosti dluh ve smyslu podrobnější a včasné informovanosti ohledně využívání evropského financování a v neposlední řadě také koordinace napříč resorty. O praktických příkladech a některých mýtech spojených s využíváním evropských peněz příště.